Letiště

Čtvrtek v 16:28 | Žolanda |  Cestuji
Nedávno jsme vyměnili s rodinou přírodu za civilizaci a tak jsme skončili na Ruzyňském letišti na takové vyhlídce, kde jsme se koukali, jak letadla vzlétávají, a nebo jak je opouští cestující. Na letišti jsem už jednou byla se školou a byl to tak silný zážitek, že si to pamatuji do teď. Zkrátka nás šacovali.. bylo mi tak deset a oni projíždí můj baťůžek, jak kdybych tam měla mít atomovku.. musela jsem pít vodu z flašky, jestli náhodou není otrávená či co já vím a potom mi v baťohu pod skenem ještě našli shnilou broskev.. hups.. byl to skutečně divný pocit.. tentokrát se nic takového nedělo.. ale stejně jsem se tam cítila jako ve stísněném prostoru, i když je to tam skutečně giga.. všude samý policajt až jsem se bála, že se člověk špatně zatváří či pohne a ten magor ho odstřelí jen tak pro jistotu.

Překvapilo mě, jak málo tam bylo lidí. Letiště je tak obrovské, že se to tam zkrátka rozprostřelo. A teď už konečně k fotkám.. zde jsou…


Letadla jsou obrovská, ale když si představím tu výšku, ve které létají divím se, že je vůbec na nebi vidíme..
Mám tu fotku, kterou jsem zaměřila na to, jak obrovské je parkovací místo pro letadla.. kolik půdy zabírá.. a je to skutečně hodně..


Ještě nikdy jsem neletěla letadlem a potom co jsem viděla na Prima Zoomu letecké katastrofy.. už jenom to pomyšlení, že bych si měla do letadla sednout a mám strach. Já vím, že můžu spíš umřít v autě, ale tam jde o to, že autem jezdím často, a tak jsem na to zvyklá a to riziko si neuvědomuji a také se nekoukám na bouračky aut a když tak jen v nějakém filmu, kde je to jen jako.. což právě ty letecké katastrofy jsou podle skutečnosti.


Na závěrem bych se chtěla ještě vyjádřit k názvu.. který se mi naprosto hnusí, ale přesto ho zde zmíním.. Letiště Václava Havla.. roky se toto letiště jmenovalo Ruzyňské a pak přijde nějaký blbeček a řekne si, že ho přejmenuje po politikovi.. přepsat všechny názvy atd.. vždyť to stojí šílené peníze.. a proč pro boha.. vždyť je to úplně jedno, jak se letiště jmenuje a už tuplem mi přijde debilní.. zrovna tohle jméno.. politik jako vážně.. skvělý způsob jak někomu zalézt do pr.. je to ubohý.. a nejhorší na tom je právě ta cena.. je mi z toho zle.. všichni byli zvyklí na starý název a teď tomu mám najednou začít říkat jinak.. proč pro boha.. ani mě nehne, pro mě to bude navždy Ruzyňské letiště a nikdo mě nedonutí říkat něco jiného.

Letí...

 

Čtu: Citadela 2

15. srpna 2016 v 11:52 | Žolanda |  Čtu
Po nějaké době tu jsem opět s knížkou Citadela. Opět bych chtěla vypíchnout pár věcí, které mě zaujali. Věci, které zde vypisuji jsem věděla už předtím.. měla je v podvědomí, ale nyní je vidím černé na bílém, čímž se mi utvrzují v paměti. K některým úvahám, které Exupéry zmiňuje nelze nic dodat, a proto je sem napíši jen z jediného důvodu.. zaujaly mě.

"Pravda, je špatné, když jeden člověk drtí stádo. Ale to největší zotročené je jinde: když stádo drtí člověka."
"Kam se poděje krása ženy, jestliže tu není muž, kterého by vzrušila? Kam lesk diamantu, když po něm nikdo netouží? Kam se poděje říše, není-li těch, kdo by jí sloužili?"

Místo, aby autor přímo napsal, co chce říct, vyjádří to těmito otázkami. Možná proto, aby čtenáři nevnutil svůj názor, ale aby ho k němu dovedl. Každý možná vidí mezi řádky něco jiného a možná právě proto to tak autor napsal. Autor nevnucuje svůj názor, ale pokládá otázky, na které když si odpovíme, uděláme si svůj vlastní názor. Já, když čtu tyto řádky, si říkám, že všemu co je dává smysl to, co je kolem. Kolem žen musí být muži, kolem diamantu boháči, kterým se líbí jeho lesk, kolem stromu ptáci, kolem moře ryby, pak teprve mají tyto věci význam. Smysl, proč existují.

Co jsou slova? Shluk písmen, který dává určitý význam, ale nikdy nemůže obsáhnout celý význam.

"… Kdežto ti výrobci formulek se v člověku mýlili. Formulku, která je jen plošným stínem cedru, si pletli s cedrem v celém jeho objemu, váze a barvě a s celým jeho břemenem ptáků a listí, s tím vším, co chabý vítr slov nevyjádří a nepojme…"

Musím uznat, že tohle je velice zajímavá úvaha a něco na ní rozhodně bude.. těch pár písmen daných k sobě nemůže vyjádřit vše, když se nad tím ale trochu zamyslím, mohlo by se to brát i obráceně, že je fascinující, jak těchto pár písmen může vyjádřit tohle vše, že tohle vše je pod nimi obsaženo. Ta první možnost je však lepší, protože když člověk řekne slovo má namysli jen to hlavní, co slovo obsahuje a ne to, co vše by jsme si mohli pod tímto slovem představit. Možná jsem se do toho trochu zamotala, a proto to dovysvětlím na příkladu autora. Autor říká, že slovo cedr je povrchní a neobsahuje, ptáky co na něm žijí, hmyz, který se mu zavrtává do kůry atd. Je to jen povrchní kořeny, kmen, koruna, ale já říkám, že to můžeme brát i opačně, že naopak toto vše.. těchto pár písmen obsahuje, že když člověk řekne cedr, představí si vše ostatní, co se cedru také týká. Přijde mi, že je však autor skeptický a myslí si, že běžný člověk si toto vše nepředstaví, dokud mu to není dalšími slovy řečeno, což má asi bohužel pravdu… abych si představila cedr se vším všudy, stojí mě to pár chvil námahy.. představivosti, a proto to lidé nedělají a tím pádem slovo cedr pozbývá na jeho skutečné kráse.

"Já však říkám, že řád je strom. Řádem je tady jednota vládnoucí rozličnému. Vždyť na jedné větvi je ptačí hnízdo a na druhé není. A na jedné je plod a na druhé není. Jedna větev se zvedá k nebi a druhá se ohýbá k zemi. Moji vojevůdci však vidí před sebou vojenské přehlídky a uspořádané jsou pro ně pouze věci, které se jedna od druhé neliší. Kdybych je nechal jednat, zdokonalili by svaté knihy, jejichž řádem je boží moudrost, tak, že by zavedli pořádek do písmen, na kterých pozná každé dítě, že jsou promíšená. Dali by vedle sebe napřed všechna A, pak všechna B a všechna C… a měli by knihu, která je v pořádku. Knihu pro vojevůdce."

Zkrátka každý jsme jiní a je to dobře.. a proto nechápu, jak se někdo může někomu posmívat.. je to ubohé.. ten člověk za to buď vůbec nemůže.. například geneticky je silnější postavy a nebo za to může.. zkrátka takový je, tak proč se mu kvůli tomu vysmívat, každý je jiný a v tom by měla být síla a ne nevýhoda. ;)

Mohla bych zmínit ještě další úryvky z této knihy, ale pro dnešek to stačí, abych vás náhodou nezačala nudit ;)


Pokličky a Kokořín

9. srpna 2016 v 16:00 | Žolanda |  Cestuji
Možná vás napadlo, že tento článek bude o pokličkách na hrnce.. ne o tomto skutečně tento článek nebude :D
Včera jsem byla na výletě s rodinou na skalní útvary, které se jmenují Pokličky a nachází se v blízkosti Mělníka.. musím uznat, že to byl skutečně moc povedený výlet a hned vám ukážu první fotku z tohoto krásného místa ;)

Toto je asi nejznámější pohled, který jistě najdete na googlu :D


Vřes a pozadí Pokličky.. zkrátka se mi tato fotka děsně líbí ;)


Skály z pískovce, ve kterých se udělaly díry.. od těch nejmenších až po ty, ve kterých by se dalo přespat.. bylo jich tam plno ;)



Po Pokličkách jsme se přesunuli na hrad Kokořín...


Výlet to byl super.. ale jak Pokličky tak i Kokořín jsou na kopci.. zkrátka ve výšce a ty schody, co jsme všechny museli vyjít.. bylo to drsný.. ale stálo to za to.. když jsem se šplhala do schodů.. vzpomněla jsme si na scénu z filmu Karate Kid.. jak se tam škrábou do těch nekonečných schodů a na hoře na ně čeká voda.. ve filmu bylo samozřejmě schodů mnohem víc, ale nám bohatě stačilo už tohle :D


A nakonec jsme se ještě vykoupali...
Spousta leknínů, ale jinak voda čistá a teplá tak akorát, aby se člověk schladil.


Okolo tohoto přírodního koupaliště pak bylo mnoho skal.. na kterých rostly borovice a spousta bonsají..


Zkrátka díry, ale vypadají skutečně zajímavě....



A na závěr fotka, co se mi líbí ze všech nejvíce..
Voda z koupaliště odtéká přes tento přepad pryč do neznáma...


Děda mi dal svůj starý stativ.. z minulého tisíciletí a přesto je super.. lehký a nastavit si ho můžete na jakoukoliv výšku.. takové by měli vyrábět... konečně mohu fotit pořádně tyto mlho fotky, co se mi tak děsně líbí ;)


PS.: Vše, co jsem teď ukázala bylo zadarmo.. až na parkoviště, která dohrobady stála stovku.. možná by se dalo, ale někde zaparkovat i zadarmo, ale vzhledem k tomu, že to tam neznáme, nevěděli jsme kde jinde zaparkovat.
Vřele doporučuji tento výlet.. příjemně strávený den ;)
 


Čtu: Citadela

3. srpna 2016 v 18:30 | Žolanda |  Čtu
Citadela (Antoine de Saint - Exupéry)

Tuto knihu mi ukázala máma, přečetla jsem si pár řádků a hned jsem si jí zamilovala. Jestli vám to ještě nedošlo, řeknu vám to teď, aby vám to netrvalo patnáct minut než vám to dojde stejně jako mně.. ano, tento autor napsal Malého prince (jedna z knih, která mě také velice nadchla), předpokládám, že tuto knihu zná asi každý, ale o Citadele jsem slyšela nedávno poprvé. O této knížce budu psát stejně jako o knížce jménem The Wild Truth, což znamená postupně, měla jsem takto psát i o knížce Walden aneb život v lesích, ale to je teď už jedno. Přečetla jsem zatím jen pár stran, něco přes třicet, ale už na těchto stránkách bylo tolik věcí, ke kterým se chci nějakým způsobem vyjádřit, že jsem se rozhodla napsat tento článek.

Musím se přiznat, že jsem ještě malá a některým věcem nerozumím, co tím autor mínil, ale věřím, že až knihu budu číst za pár let znovu, což rozhodně budu, tak pochopím zase o něco víc toto autorovo dílo, než ho chápu nyní (stejně tak je to u Švejka, až teď jsem pochopila některé vtipy, myšlenky napsané mezi řádky a časem se mi možná odkryjí zase další). Každopádně ty věci, které již v této knize chápu, mě velice zaujaly a chtěla bych k nim říci pár slov, a protože v této knize bude jistě myšlenek, ke kterým se chci vyjádřit, mnoho rozdělím to do několika článků.. a zde je ten první.
Na prvních třiceti stranách, co jsem přečetla, mě zaujala skoro každá věta, takže vypíchnu jen to nejdůležitější, co mě osobně nejvíce zaujalo a s čímž mi nezbývá nic jiného než souhlasit.

Jako první bych chtěla vypíchnout jednu větu, kterou jsem si dokonce napsala do "deníčku", co si píšu.. jak víte, miluji Pravdu, a proto se tato věta Pravdy týká:

"Pravdu je třeba hloubit jako studnu."

S touto větou, jak jinak než souhlasím. Mám rubriku, kde píši do několika dílů, co pro mě Pravda znamená.. je velice obsáhlá a tím jak rostu, nabírám zkušenosti, brodím se časem života, objevuji nové "Pravdy", všímám si nových skutečností a tím pádem zvětšuju svůj rozhled, co vše do Pravdy patří. Já říkám, že si zvětšuji rozhled a on píše, že prohlubuje studnu, musím uznat, že ale prohlubování studny zní mnohem poetičtěji, i když význam je úplně stejný.
Toto byla jedna věta, ale teď přichází na řadu celý odstavec, který v sobě skýtá jednu myšlenku, která jednou větou zřejmě nejde vyjádřit, nebo spíše já to nedovedu.

"A já pochopil, že potřebují ticho. Neboť jen v tichu se lidská pravda může ujmout a zapustit kořeny. Neboť s významem času je to stejné jako při kojení dítěte. I sama mateřská láska se skládá zprvu z kojení. Vidí snad někdo v tom okamžiku růst dítě? Nevidí. Jen ti, kdo přijdou odjinud, řeknou: "To ale vyrostlo!" Kdežto matka a otec jeho růst nepostřehli. Dítě se uskutečnilo v čase. A v každém okamžiku bylo tím, čím mělo být."

První dvě věty mě zaujaly, protože jsem si je ověřila na vlastní kůži. Jen když chodím sama krajinou, toulám se po lesích či loukách, mohu si uvědomit mnohé věci, ty "hlubší", jen když mám ticho a klid. Odbourám se od spěchání a hluku běžného života, pak teprve se mohu zamyslet nad věcmi, které pro mě mají význam a objevit to, co považuji za Pravdu, objevit svůj vlastní úhel pohledu na tento svět, aniž by mě někdo v mém mínění ovlivnil.

Zbytek odstavce, kde se píše o dítěti, je tak trochu vytrženo z kontextu, musela bych opsat celou stranu, což se mi nechce, a proto vám to dovysvětlím, vysvětlím tak, jak jsem to pochopila. Dítě při kojení nevidíme růst stejně tak autor poté zmiňuje strom. V jeden okamžik nevidíme u stromu jeho celý význam, líbí se nám svým vzhledem, kdybychom však u stromu byli déle dny či ještě lépe roky objevili bychom celý jeho význam, celou pravdu, kterou skýtá. Strom není jenom krásný na pohled, ale časem, kdybychom u stromu zůstali déle, pochopili bychom, že je také útočištěm pro ptactvo, veverky, ptáci by si zde stavěli svá hnízda a vyváděli svá mláďata. Na podzim by strom poskytl zvířatům své plody a do opadaného listí, by se poté mohl zachumlat ježek, aby přečkal zimu a o mnoho let později až strom zemře a za dlouhý čas se promění nakonec v hlínu, pohnojí ostatní rostlinky, které vyrostou na jeho místě, pohnojí Matku Zemi.. tento význam, tuto pravdu neobjevíme během, těch pár chvil, co budeme na strom hledět a obdivovat jeho jasně zelené listy, jeho mohutnou korunu tyčící se k nebi. A to stejné je i s dítětem. Dítě roste a tím nejen přibývá na váze a zabírá čím dál více místa, ale nabývá zkušenosti a až vyroste, bude významnou složkou přírody stejně jako strom, o kterém jsem mluvila před chvílí. Zkrátka Pravda potřebuje čas.

A zřejmě poslední věc, kterou chci zmínit se tak trochu týká náboženství, i když ve své podstatě spíše naivitou, hloupostí lidí.. zmiňuje to, že lidí vůbec nepřemýšlí nad tím, co říkají.

"Mýlí se nevěřící, když se nám smějí a domnívají se, že dosáhnou hmatatelných bohatství tam, kde jich není. Neboť když touží mít stádo, pak je to z pýchy. A radosti pýchy už samy rozhodně nejsou hmatatelné."

Jsem nevěřící a ano považuji toto za hloupost, ale vysmívat se kvůli tomu někomu, tak to nikdy, a kdyby mě to náhodou někdy napadlo, vzpomenu si na tuto knihu, na tento úryvek a ten mi v tom jistě zabrání. Zabrání mi v tom stát se takovýmto primitivem a nepřemýšlet nad tím, co říkám a ubližovat tím ostatním, protože je to hnusné a kruté.


Dočteno: Dva divoši

1. srpna 2016 v 8:28 | Žolanda |  Čtu
Vrátila jsem se zchaty, kde nebyl internet, ale už jsem zpět se zásobou článků ;)

Začnu nejdříve tím, jak jsem se k této knížce dostala.. je to pár měsíců, co jsem psala článek, jak nesnáším Novu, že tam jsou dementi, co žvástají jen samé blbosti atd. Stále si na tom trvám.. z každé blbosti lze však něco vytěžit.. a já jsem tak učinila.. mluvili tam o Lize lesní moudrosti.. říkali nějaké blbosti, ale to mi bylo jedno. Našla jsem si to, co jsem chtěl na netu, dozvěděla jsem se o Setonovi (autor knihy) a půjčila si jeho knihu v knihovně.. knihu Dva divoši.. je to o chlapci jménem Yan, který už od mládí miluje přírody. Vždy když má čas, chodí do lesa a stále poznává nové a nové věci. Později si najede přátele, s kterými si postaví teepee a pak v něm přespávají.. učí se poznávat stopy, rostliny.. učí se lovit atd.

Knížka se mi velmi líbila, protože chlapec Yan je sám autor.. a je napsaná tak, že člověk má chuť hned jít do přírody a objevovat svět stejně jako hrdinové této knížky. Knížka je psaná jako příběh, ale jsou zde vloženy přesné popisy, jak co udělat.. jak rozdělat oheň a podobně.. kniha obsahuje také spoustu autorových kreseb, bez kterých by se popisy, ale i vše ostatní neobešlo. Kniha je možná určena čtenářům, kteří jsou mladší než já, ale já si myslím, že na věku nezáleží.. hlavně si jí musí přečíst ten, kdo miluje přírodu.

Co se týče popisů.. ano zkusila jsem podle návodu rozdělat oheň.. zatím neúspěšně.. můj táta, který je stejně "praštěný" jako já.. to zkoušel také.. též se mu to nepovedlo, ale aspoň mu to hodně čmoudilo.. což je na první pokus celkem dobré. Popis v knize zabírá tak nanejvýš tři čtvrtiny stránky, ale oheň skutečně rozdělat je mnohem těžší než to ze začátku vypadalo.. my to ale nevzdáme a rozdělat oheň se nám jistě podaří.

Také jsem psala článek.. že napíšu svou vlastní knihu.. přemýšlela jsem o tom a rozhodně to udělám.. tato kniha mi je skvělou inspirací.. také bych chtěla napsat knihu, která bude o přírodě a nenásilným způsobem bude své čtenáře vzdělávat a ukazovat jim, jak je příroda nádherná a důležitá a že by jsme si jí měli vážit a v žádném případě ji nepovažovat za samozřejmost. Pan P. K. říkal, že jeho blízcí mu často dávají jako dárek čaj, protože ho má rád.. vědí, že má rád knihy, ale on jich přečetl tolik, že se bojí, že by mu dali knížku, kterou už četl, a která se mu třeba ani tolik nelíbila.. má rád kytky, ale ty mu také nedávají, protože už by je neměl kam dát.. já bych mu chtěla dát knihu, kterou rozhodně nečetl.. knihu, u které věřím, že by se mu skutečně líbila.. svou knihu.. to by byl originální dárek, který by ho jistě potěšil a já bych mu tak mohla dát najevo, co pro mě znamená a částečně mu oplatit vše, co pro mě udělal.

Půjčila jsem si od Setona ještě jednu knihu.. Knihu lesní moudrosti.. ale o té napíši pár řádků někdy jindy.



Chvíle štěstí skončila

24. června 2016 v 15:26 | Žolanda |  Moje myšlení
Je to týden, co jsem začala chodit s jedním klukem.. líbil se mi na první pohled.. dnes po týdnu mi dal kopačky.. poprvé v životě jsem byla šťastná.. nic víc jsem si nepřála.. a teď je zase vše pryč.. na základce se mi smáli, protože jsem měla krátký vlasy.. "spadla jsem pod sekačku".. na gymplu jsem za holku, co se neumí nažrat.. já sakra nemůžu za to, že jsem hubená!.. nedávno jsem psala, že je to rok, co jsem si uvědomila "Pravdu", že je tenhle svět na hovno.. a když se z té depky plus mínus vyhrabu a potom si dokonce najdu kluka.. tak on mi dá košem.. ještě včera mě líbal a dnes mi řekl, že se mnou být nemůže.. že nechce být s žádnou.. chce jít na vojenskou akademii.. a nechce, aby na něj tady někdo roky čekal či se o něj bál atd... jde tam, protože si myslí, že když bude vojákem, že na něj bude jeho syn pyšný.. je to pro něj strašně důležité.. být dobrým otcem, protože nechce, aby jeho syn zažil to stejné co on.. mlátil ho, vylíval si na něm své náladičky atd. Teď už si na něj netroufne, ale on stejně cítí, že to není ono.. ano syn na něj možná bude pyšný, pokud ale nebudu mrtví.. myslela jsem, že mu dokáži pomoct, že když mu něco bude.. když bude mít nějaké problémy, že se mi svěří, že mu dám lásku, kterou doma nenajde, ale on o to nestojí.. možná se bojí být šťastný, možná má v hlavě zmatek.. nikam nepatří.. má střídavou péči.. týden u mámy.. týden u táty.. nemá v podstatě nikde domov.. a on chudák není schopný se s tím vším vyrovnat.. a snaží se před tím utéct.. tím že se dá na vojáka.. neuvědomuje si, ale jaké je to riziko.. a nebo naopak je životem tak znechucen, že mu je jedno, že může umřít.. vlastně mu to ani nemohu vyčítat.. myslel to se mnou dobře.. spíš jde o to, že jsme si spolu tedy nemuseli vůbec začínat.. nemusel mi dát takovou ránu.. když se mi srdce konečně poslepovalo.. on mi ho zase roztříští.. po dlouhé době jsem byla skutečně šťastná.. přála jsem si, aby to vydrželo co nejdéle, ale prostě mi to není souzeno.. jsem prokletá.. každým nenáviděná a nejradši bych se zabila.. těšila jsem se, jak dnešek strávíme spolu.. půjdeme si zaplavat.. včera bylo ještě vše úplně v pohodě.. naokak se to začalo ještě vylepšovat.. včerejšek byl super.. a pak se to celé sesype.. nechápu to, čím jsem si to zasloužila.. co pak je mým hříchem, že miluji přírodu.. že nesnáším lidi, kteří ji ničí.. to si skutečně zasloužím jen týden.. a pak zase trpět rok? To se na to rovnou můžu vy...

Jsem ráda, že mi to řekl.. stejně by nám to neklapalo.. on by byl myšlenkami jinde.. předstíral by, že mě chce a to nedělá dobrotu.. taky jsem ráda, že mi to řekl do očí.. protože někteří s.... nejsou schopní ani tohohle.. a napíšou vám to milostivě na fb.. což je po ně jednoduchý.. jen pár stisknutí kláves, ale neuvědomují si, že vás to zničí.. když to řekl do očí aspoň vím, že si to skutečně rozmyslel, protože tento krok nebyl rozhodně pro něj jednoduchý.. říct něco do očí.. dá zabrat.. sama nevím, jestli bych na to měla... řekl, že ale můžeme zůstat přáteli.. snad je to pravda.. a skutečně jimi budeme.. občas se potřebuji někomu svěřit a on mi dokáže pomoct.. aspoň toto.. ať nám vyjde.. chci ho ještě vidět.. je fajn a já ho nechci nadobro ztratit.. nemůžu se na něj zlobit.. nemám důvod myslel to se mnou dobře.. jenom to prostě bolí.. ale všechno časem přebolí.. a já odmítám na hezké chvíle čekat roky.. pokusím se jim jít vstříc.. já se jen tak nevzdám.. chci a budu šťastná.. a nehodlám o tom s nikým diskutovat.

Ještě před chvíli jsem brečela, ale teď už to jde.. já to dokážu.. odmítám se hroutit.. už jsem si toho prožila dost a nehodlám se tímhle dostat na kolena.. život jde dál, i když je mi opět mizerně.

Jsem ráda.. že mi to řekl a hrozně mě mrzí, ja ktěžký život má a že nenechá nikoho, aby mu pomohl a přitom já bych to udělala ráda.. pro každého.. vím, že to má těžké.. nemůžu se, proto na něj zlobit, ale příště by si to možná mohl trochu lépe rozmyslet.. jestli skutečně chce s někým chodit.. protože ta bolest je chuťovka... hlavně aby jsme zůstali aspoň přáteli.. to je pro mě důležité. Zítřek strávím se svojí kámoškou.. snad bude mít čas.. a on tam třeba přijde.. taky se vykoupat.. a vše bude ok.. kéž by se aspoň toto vyplnilo... copak žádám tolik?


Prosím, zůstaňme přáteli!


Den Pravdy

15. června 2016 v 21:58 | Žolanda |  Pravda
Dnes je den Pravdy.. den, kdy jsem pochopila, jaký svět je a jaká jsem já. Přesně před rokem jsem si do svého deníku napsala těchto pár vět.. no možná jich je trochu víc, ale zkrátka se chci právě teď o tyto slova podělit.

"Dlouho jsem nepsala, ale už to nemohu vydržet, srdce mi puká žalem.. každý den.. den ode dne stále víc a víc miluji přírodu… připadám si jako by mi mělo srdce puknout, roztříštit se na 1000 kousků, jako kdybych každou vteřinu měla zemřít. Příroda umírá.. vše se stále ničí.. zvířata jsou stále rychleji a rychleji vražděna, stromy jsou káceny, vše se zastavuje betonem a já s tím nemohu nic dělat… VŮBEC NIC… NIC!! Jediné co mám je příroda a ta mi mizí před očima a já nevím, jak tomu zabránit.. nevím, co si počíst, co dál. Jsem hrozně sama, nikdo mě nechápe… nikdo nezná tu pravdu, kterou jsem objevila, tu pravdu kterou jsem já objevila v 15letech, která tak strašně bolí… souží srdce, někteří lidé pravdu nenajdou nikdy, ale zároveň, ale zároveň nikdy neucítí tu bolest, kterou já teď budu pociťovat až do smrti. Do té nejdelší smrti budu stále trpět a nejde tomu nijak zabránit.
Jen jeden další člověk na celém světě si uvědomuje, zná pravdu jako já… aspoň mi to v poslední době tak připadá, že jen mi dva známe pravdu… věděla jsem i předtím, že jí zná, ale dnes se mi to definitivně potvrdilo… řekl něco, co mi otevřelo oči, co mi dokázalo, že jsme stejní, že jsme dosáhli věku moudrosti… věku pravdy… řekl toto: "Nepřistupujte k člověku jako k něčemu výjimečnému (samozřejmě kromě manžela, ten by se urazil.. píši to do závorky, protože nevím, jak to přesně řekl), jsme jen složka přírody, která se tak trochu zvrtla." Když to říkal, jakoby měl v očích slzy.. vypadal tak smutně, tak zoufale z toho, že neví co s tím.. stejně jako já.. chtěla jsem jít k němu, říct mu, že mu rozumím, že vím, jaká je to bolest.. smutek.. zoufalství.. beznaděj. Toužila jsem po tom, aby se mi svěřil, vyplakal na rameni z toho utrpení pravdy. Dal se na učitele, na profesora, protože věří, že se mu podaří dalším lidem odhalit pravdu.. chtěla bych tomu věřit, tak jako tomu věří on, ale co se týče tohoto tak jsem trochu skeptická, pesimistická… jak ti asi došlo mluvím o K….. (nechci zveřejňovat jméno, jeho příjmení začíná na K)… o P…. (toto má být jeho jméno zdrobněle řečené). A ještě jsme dnes dostaly fotky.. jak třídní, tak profesorské, i na ní měl oči smutné, viděla jsem mu přímo do duše.. do jeho srdce.. už mi to došlo, jak mu je… hrozně!"

To co považuji za pravdu, jsem znala už dříve.. máma mi jí ukazovala ze všech úhlů, vychovala mě v ní, ale až v tento den 15.6.2015 jsem si uvědomila díky Panu P.K., že bych asi neměla být veselá, že bych měla být nešťastná, že bych se měla začít chovat.. jak mohu být šťastná, když vím, že příroda není, že umírá. V tento den jsem tak nějak procitla, uvědomila jsem si, že tento svět je na tom skutečně špatně.. velmi špatně. V tento den jsem se zhroutila, protože jsem si uvědomila, že bych správně neměla být šťastná, stejně jako když mi umírá příbuzný, taky se nebudu veselit.. tak jak jsem se mohla celý svůj život radovat, když mi příroda umírá přímo pod nohama.. jak?

Druhý den jsem si napsala toto:

"Jak ti aspoň doufám došlo, toto je jinan dvoulaločný. Máme ho na zahradě za gymplem.. je to nádherný strom a K…. ho má moc rád, nedá na něho dopustit. Máme přísný zákaz na něj šahat… říkal, že má spočítané jeho listy, i když vím, že to myslel ze vtipu.. ale riskovat to nebudu, co kdyby náhodou to byla pravda. Tenhle ten list jsem našla na zemi spadlý.. přísahám… věř mi. Nikdy bych neudělala to, co zakázal.. nikdy mu už nechci ublížit, jednou už to stačilo… když jsem dostala z testu 5… věřil mi a já ho zradila. Zklamala, ale o tom už jsem psala, aspoň myslím. Je mi hrozně… pravda strašně bolí.. už to vím. V hlavě se mi honí spousta věcí a nevím, co si myslet. Jedno vím, ale jistě jsem strašně sama… zůstala mi jen příroda… možná jsem sobecká.. sebestředná (tohle slovo použil P…. (zdrobnělina jména)), ale toužím po někom dalším.. po někom, kdo by mě pochopil a byl v mém věku a ne o 30 let starší než já jako K…."

O několik hodin později, ve stejný den, jsem napsala:

"Před pár minutami mě strašně bolelo břicho z nervů, protože jsem poznala bolestivou pravdu… vždy, když brečím, tak se mi uleví od toho trápení, ale tentokrát ne. Šla jsem si dát sprchu, protože tam se mi vždy vše srovná.. i tentokrát se mi to celkem srovnalo… rozhodla jsem se, že to nesmím vzdát, i kdybych měla za celý život jen jednu rostlinu.. i sedmikrásku, pampelišku či jinou nyní běžnou rostlinu či jakékoliv zvíře, má to smysl.. protože když nebudu mít naději, tak se z toho zblázním, zoufalství zatemní mojí duši a ani ten jediný kousek přírody nezachráním… i kdyby měla zbýt jen špetička.. kapka, zrnko naděje, že se mi podaří zachránit příroda a nebo aspoň její malá část, tak to nikdy nesmím vzdát, protože jinak by můj život neměl smysl a musela bych ho vzdát a já to nevzdám.. protože život je můj úkol.. příroda mi ho dala.. i K.. to řekl, takže to musí být pravda… "Život nám nebyl dán jako dar, ale jako úkol." Jestli se někdy vzdám.. tak se zabiji.. přísahám.. můj život by ztratil smysl, neměl by cenu, tak bych alespoň nakrmila Matku Zemi.. svým tělem a to pro změnu řekl Tančící oblak: "Moji lidé zůstanou, kde jsou. Ptáci a vlci roztahají těla po celém kraji, tak znovu nakrmí Matku Zemi." Musela jsem si to napsat, abych si to srovnala dokonce, protože ve sprše jsem si vše srovnala jen na půl. Musím mít stále namysli, že je 21. Století, které má tunu a tunu nevýhod, ale zároveň jednu výhodu.. počítač.. spojuje lidi po celém světě.. mám Sloní sen (blog), když budu psát, zvyšovat návštěvnost.. na facebooku mít spoustu dalších lidí mě budou znát.. a youtube, kde mohu dávat videa, tak se mi musí podařit najít někoho, kdo je ochoten mi pomoci se záchranou přírody, musím mít naději a internet mi ji zvětšuje."

Jak jsem tuto příšernou depku přežila, jsem už psala, ale protože si to nemusíte pamatovat, raději to zopakuji. Asi po týdnu naprostého, nepopsatelného zoufalství.. beznaděje.. kdy jsem brečela, každou chvíli.. chodila na opuštěná místa.. do náruče Matky Přírody.. líbala jsem jí za neustálého breku.. jsem šla k řece.. byla jsem už tak mimo, že jsem nemohla ani brečet.. došly mi slzy.. už mi bylo vše jedno.. i příroda, toužila jsem jen, abych se mohla nadechnout, aby se mi přestalo sužovat hrdlo, abych mohla volně dýchat, abych mohla myslet na něco jiného než na lidi.. společnost.. a vše to špatné.. uprostřed tohoto naprostého týdenního zoufalství mě napadla poslední věc, jak se tohoto smutku zbavit a tím byla naprosto jednoduchá věc.. běh… rozeběhla jsem se, jak nejrychleji to šlo.. během několika vteřin se všechen ten neuspořádaný shluk myšlenek vypařil z hlavy a já jsem se soustředila jen na správný pohyb každého mého svalu.. na to jak mi začíná krví proudil adrenalin, jak se všechno vypařilo z hlavy rychlostí světla. Stačilo mi nanejvýš dvě stě metrů a bylo po všem.. naprostá úleva.. ANO samozřejmě bolest zůstala.. ta nezmizí nikdy, ani se po roce nijak nezmírnila, ale už to není tak nesnesitelné, už s tím jde žít. Někdy to ale na mě přijde zase zoufalství, ale vždy se z toho za pár hodin dostanu či si zaběhnu pár metrů a je to.. v žádném případě se to nedá srovnat s tím, co jsem předtím prožívala. Nikdy jsem nezažila větší bolest než byla tato.. nevěděla jsem, co je deprese, co je zoufalství, co toto slovo znamená a doufám, že vy, kteří toto čtete, jste toto nezažili a nebo nezažijete.. protože toto bych nepřála ani svému největšímu nepříteli.

Jediné co mě drží při životě je naděje, že dokážu změnit svět.. já vím, že je to minimální naděje, ale i tak jí musím mít, jinak umřu. Je to těžké, ale žít se musí. To je asi vše, co jsem vám chtěla v tento pro mě posvátný den říct.. zase příště a snad v lepší náladě ;)


PS.: Už se mě neptejte, jestli napíšu článek o Panu P.K… ANO napíši o něm článek, ale protože je to pro mě velmi důležitá osoba nechám si na článku hodně záležet, a proto počítejte s tím, že to bude trvat ještě dlouho než o něm článek zveřejním. Hlavně za chvíli začnou prázdniny a já pojedu na chatu, kde není internet, takže i kdybych už článek měla napsaný stejně ho nemohu zveřejnit.. předem děkuji za pochopení, ale zkrátka si budete muset počkat.

Rozkvetlá příroda

6. června 2016 v 20:27 | Žolanda |  Fotím
Po zimě jsem nafotila pár fotek rozkvetlých kytek, co jsem o víkendu našla na zahradě, když jsme byli na chatě. Pár fotek jistě najdete brzy na stránkách fotoklubu, kam mě nedávno přijali, ale sem dám fotek o něco víc.. pár bonusů ;)

Na této fotce se mi líbí to temné pozadí, i když se musím přiznat, že tato fotka byla pořízena v poledne, takže světlo není zrovna nic moc.


Zkrátka moje klasika.. takovýto typ fotek se mi zkrátka líbí.


Tuto kytičku miluju.. na fotkách vypadá skvěle a bokehy jí vždy ještě o něco přidají na kráse.


Žádný květ ale barev spousta....


Chmíří pampelišek vypadá vždy božsky ;) A okolní sedmikrásky to ještě podtrhnou..


Tato fotka není až takový zázrak, ale barva těch rezekvítků (rozrazil rezekvítek) je úžasná.. krásná modř.. hezčí jsem ještě neviděla


Louka.. kopretiny.. není co dodat


Na závěr ještě něco, co jsem našla na skalce bohužel nevím, jak se to jmenuje..




Teď ještě trochu mimo téma bychse vám chtěla pochlubit.. psali jsme ve škole poznávačku z šestiset kytek v testu jich bylo sto.. a copak Žolík dostal? Dvojku.. dalo to slušnou dřinu, ale udělalo mi to radost, protože u tohot Profesora dostat takovouto známku je zázrak. A pak ještě z chemie trojku.. fakt nechápu, jak na to přišel, protože v testu skoro nic nemám, ale protestovat nebudu.. skutečně se mi ulevilo myslela jsem, že ho zklamu a že rozhodně dostanu pětku.

Líčení: Krajina mých snů

1. června 2016 v 17:16 | Žolanda |  Píši
Nějakou dobu jsem tu nebyla, protože mám teď ke konci roku toho spoustu ve škole, ale o toto se s vámi chci podělit. Je to slohovka co jsem psala ve škole ;) Doufám, že se bude líbit ;)

Už po mnoha letech žiji v tomto zapomenutém kraji, kde mi dělají společnost pouze zvířata. Žiji zde, protože nesnáším společnost, kde existuje pouhá nenávist a klam, ve které vládnou lidi s největším obnosem peněz a ne ten, jenž je moudrý a zvládl by tento úkol rozhodně lépe. Bohužel jsem žila ve společnosti, ale hned jak jsem si vydělala peníze, postavila jsem si dům v této krajině a nehodlám ji ještě dlouhou dobu opustit.

Dům, v němž pobývám, je dvoupatrový celkem velký srub. Celý ze dřeva, aby splýval se zdejším okolím a žádným způsobem nekazil jeho krásu a půvab, protože dům z betonu by se sem rozhodně vůbec nehodil.

Ve srubu jsem si nechala postavit velkou pec, z níž když ležím, mohu hledět z okna a koukat se na úchvatnou přírodu, které jsem součástí. V dálce se rozprostírají hory, jež jsou tak vysoké, že na jejich vrcholcích se třpytí sníh i v parném létě. Uprostřed hor pramení řeka, která velmi rychle sílí, až se z ní stane dosti nebezpečný proud, který teče nedaleko mého obydlí. Když zrovna neprší, i tento proud má svůj půvab. Křišťálově čistá voda narážející do ohromných balvanů pokrytých hustým porostem tmavě zelených řas. Občas mohu zahlédnout nějakého lososa snažícího se přemoci neúprosný proud či dokonce medvěda, který se snaží mohutnou tlapou nějakého chudáka ulovit. Kvůli proudu se ani já ani medvěd neodvážíme do vody vstoupit, protože by nás mohla zabít. Naštěstí je blízko zátoka, kde proud ztrácí svou moc a já mohu do vody vejít a umýt se. U kamenitého břehu se na mělčině tyčí přes dva metry vysoký rákos, v němž nachází úkryt mnoho vodních ptáků, a dokonce v něm hnízdí pár labutí, který vyvádí své mladé každý rok. Někdy mi bohužel brání ve spánku kvákání žab nebo otravný komár, který mi bzučí kolem uší, a tak vyjdu ven, lehnu si do trávy a hledím na měsíc a doufám, že zahlédnu padající hvězdu a budu si moci něco přát. Hledím na tu kupu hvězd, přemýšlím při tom, jestli skutečně existuje Bůh či jestli někde ve vesmíru jsou nějaké živé bytosti, jako jsem já, nebo jsme v celičkém vesmíru úplně sami. Ve dne také občas pohlédnu na nebe a prohlížím si mraky bílé, černé, všemožných tvarů. Dělám to však jen málokdy, protože když zahlédnu letadlo, zkazí mi to náladu na celý den. Uvědomím si totiž, že místo abych přírodě pomohla od lidí, zbaběle jsem utekla do její náruče. Jak jí ale mohu pomoci? Vždyť nemohu napravit všechny lidi na světě.

U svého domu mám zahrádku, kde pěstuji, co potřebuji, a za ním jsem si postavila několik ohrádek, v nichž chovám několik králíků, koz, ovcí a prasat. Mým nejlepším přítelem je československý vlčák jménem Vlk, který si velmi rád poleží v chladném stínu lípy rostoucí hned u mého srubu. Díky tomuto stromu se necítím uprostřed louky osaměle a všem na očích, i když vím, že jen těžko půjde někdo kolem.

Louka, která je z jedné strany ohraničena horami a zdruhé řekou, je do dáli poseta rostlinami všech barev, jež při východu slunce září, až mě oslepí a já se nemohu na tuto úchvatnou podívanou koukat.

Kdybych řekla, že mi tu nic nechybí, lhala bych. Chybí mi někdo, kdo by byl stejný jako já, někdo, se kterým bych se mohla podělit o tento kousek světa, s nímž bych mohla prohodit během dne pár laskavých slov, abych věděla, že na tomto světě nejsem sama, že jsou i další lidé, kteří obdivují Matku Přírodu jako já, a že nejsem jediná, kdo ji miluje celým svým srdcem.

(Google - jen tak pro představu)

Něco málo z lesa

15. května 2016 v 18:10 | Žolanda |  Fotím
Minulý víkend jsem byla na chatě a hned nedaleko je les.. tak jsem si vzala zrcadlovku a toto z toho vzniklo ;)
Fotky jsem dala do počítače až včera.. a až dnes tu mám pro vás tyto fotky, ale sand to nevadí ;)

Nevím proč, ale "lesní tráva" mi přijde tak nějak hezčí, možná je to tím zajímavým pozadím.. a tráva na něm krásně vynikla ;)
Pohled vzhůru v lese.. se mi vždy moc líbí ať je jaro, podzim, zima či léto.. vždy to vypadá úchvatně a vždy tak trochu jinak, ale stejně božsky ;)


Stromy.... miluju les <3


Vždy kdyžjdu touto cestou narazím na nějaká zvířata.. srnky, zajíce, prasata.. tentokrát ne.. dost mě to vyděsilo.. přece nemohla všechny přes zimu zemřít nebo snad ano?


Já vím opakuju se, ale tento pohled vzhůru je přece taky boží ;)


Další články


Kam dál