Když zavřu oči

Sobota v 11:24 | Žolanda |  Téma týdne

Když zavřu oči, vidím tě přímo před sebou,
lásko moje.
Každou chvilku strávenou s tebou nikdy nezapomenu,
všechny se mi vryly do paměti.
Proč mě týráš? Proč nepřijdeš?
Kdyby si jen tušil, jak moc mi chybíš,
lásko neopouštěj mě.
Když zavřu oči, začne se mi před nimi odehrávat..
to všechno.
Ty momenty plné vroucných polibků a...
a dotyků končících v klíně.

... Cítím tolik zmatku,
tolik proplakaných nocí
a teď?
Zavřu oči.. ano, vidím tě,
ale rozplýváš se mi v mlze.
Vidím tě,
ale už mi nestékají slzy po tváři.
Ptám se sama sebe
jak?
Jak mohu zapomenout
na tebe?
Jak se mohou ty krásné okamžiky zozplývat do ztracena?
Bože lásko, jak je to možné?

Hledím na tvou fotku a stále je mi do pláče,
tak moc to bolí,
ale zároveň cítím, že bolest už je menší.
Rozplývá se stejně jako moje myšlenky.
Mám strach... nechci na tebe zapomenout,
nemohu na tebe zapomenout,
nesmím, vždyť si byl moje všechno.
Každá chvíle byla s pomyšlením na tebe,
bojím se, že tě přestanu milovat,
že už nebudu milovat.

Stále na tebe myslím,
ale už ne tak často,
v srdci už mám kousek volného místa
a to netrpělivě čeká..
na někoho jiného.
Tolikrát si mě ranil,
jak hloupá jsem byla.
I když vím, že pro tebe nejsem ta pravá,
stejně..
stejně, když tě uvidím a ty poté zas zmizíš,
budu zase brečet v koutě.

Ach ta láska.. slepá, naivní,
nádherná...
 

Po zimě první fotky z chaty

Úterý v 15:58 | Žolanda |  Fotím
Mám takovou radost, že už je konečně teplo.. oslavuju každý jarní den... oslavuji, že je již konečně zima za námi, protože právě zima mě šíleně ubíjí a bere mi veškerou mou sílu.
Jeli jsme na chatu již po několikáte, ale až teprve teď zde kvetli všemožné rostlinky, protože předtím na ně bylo stále příliš chladno, protože máme chatu ve větší nadmořské výšce než bydlíme.. no a například právě na jaře je to hodně znát. Zatímco u nás již vše kvete, na chatě se teprve vše probouzí.


Každé jaro si mojí pozornost získá modřenec.. tato fotka mi nepřijde úplně pěkná.. je taková fádní.. obyčejná, ale i přesto jsem sem musela tuto nádhernou rostlinku dát. Roste nám přímo na skalce.

Říp

14. dubna 2018 v 16:22 | Žolanda |  Cestuji
Je to asi dva týdny, co jsme se s rodinou vydali na Říp.. jsme Češi, tak bychom se tam aspoň jednou mohli vyškrábat :D
Byli jsme tam o Velikonočních svátcích a to skutečně nebyl dobrý nápad.. příšerné množství lidí.. asi to nebude znít zrovna hezky, ale hlavně pánbíčkářů (ty kráso.. tohle slovo jsem ještě nikdy nepsala).. pod Řípem byly zaparkované autobusy.. Znojmo, Olomouc, Brno, Liberec, atd. Bylo už kolem poledne, a tak když jsme se "plazili" nahoru.. oni už měli po modlitbě u rotundy a šli všichni proti nám zpět do autobusů.. vypadalo to následovně...


Cestu nahoru jsme si ale i přesto užili, protože všude čas od času byla krásná vyhlídka, a protože bylo celkem hezky.. bylo vidět docela dost daleko na zemi "mlékem i strdím oplývající", i když občas kazil výhled nějaký ten příšerný betonový barák.. místo roztomilých chaloupek.
Nahoře bylo občerstvení, ale vzhledem k té příšerné frontě, co zde byla, jsme si dali raději jídlo svoje.. kuře s chlebem :D

 


Číča.. první jarní focení

11. dubna 2018 v 15:38 | Žolanda |  Fotím
O víkendu jsme byli na chatě.. sestra miluje kočky.. a u popelnic jsme narazli na tohle zlatíčko.. samozřejmě začala kocourka hned hladit.. podvyživeně tedy zrovna nevypadal.. ale i tak mu dala hend něco dobrého.
Chudáček má oko v háji, ale i tak byl děsně krásný.. takový kocour Garfield ;)


Ó přírodo, lásko moje

9. dubna 2018 v 18:38 | Žolanda |  Píši
Nedávno jsme ve škole probírali Walta Whitmana.. četli jsme si pár řádků z jeho děl a poté jsme dostali za úkol napsat čtyři verše v podobném stylu. Whitmana znám již delší dobu, četla jsem pár z jeho básní a velmi mě zaujal svou osobností, a proto se mi tento domácí úkol velmi zalíbil.. ale vymknul se mi trchu kontrole.. rozhodně to nejsou čtyři verše.. a o podobnosti s Whitmanem bych také trochu mohla pochybovat. Myslím, že se zde hodně zaměřuji na osobu já.. ale on tímto stylem nepíše.. on splývá s okolím v jeden celek.. ale jak tohoto docílit.. zkrátka to neumím.. zkrátka vše popisuji tak jak to vidím JÁ, protože to nedokáži popsat jinak než ze svého úhlu pohledu.. ale evidentně to lze.. Walt Whitman to umí.. JÁ k tomu zjevně musím teprve dospět.


Ó můj Bože! Už zase

7. dubna 2018 v 19:09 | Žolanda |  Novinky
Jsem fakt nadšená.. pár dní jsem na svém blogu nebyla.. teď na něj chci najet a dozvím se, že už je zase blogem dne.. nebo spíše byl blogem dne v úterý.. jsem skutečně ráda, že je můj blog úspěšný a že ho lidé čtou a někteří ho dokonce již dobře znají.

Mrzí mě jen.. že poslední dobou na něj nemám moc času.. škola mi dává skutečně zabrat.. respektive škola by asi šla, kdybych k tomu neměla ještě další věci.. ale nemohu se jen tak vzdát svých biologických cvoků, které nazývám naprosto skvělými přáteli, protože jsem evidentně také blázen.

Když se můj blog líbí, tak by mě potěšilo, kdybych vám vaši "lásku".. to že čtete moje někdy depresivní články, podle toho jakou mám zrovna náladu.. tohle bych vám chtěla moc oplatit.. kdo bude chtít napište do komentáře a já s vámi udělám nějaký rozhovor a tím trochu zpropaguji vás a váš blog.. či jakkoliv jinak.. stačí napsat.

Také mě potěší, když napíšete, jaký typ článků by se vám líbil a já se pokusím nějaký takový sesmolit.. pokud možno co nejdříve. ;)

Chci vám poděkovat lidičky, že vás mám a doufám, že časem vás bude víc a víc.. protože musím přiznat, že začátky tohoto blogu, kdy mi dělal neuvěřitelnou radost jeden komentář.. jsou už sice pryč, ale i tak mi dělá radost, když si s vámi můžu psát.. čím víc tím líp.. seznamuji se tu s tolika lidmi a tolik mě to obohacuje.. jsem za to moc vděčná i vy částečně tvoříte můj blog.. zajímavé diskuze pod články jsou také velmi důležitou součástí blogu a za tu vděčím jedině vám, i když se samozřejmě diskuzí také velmi ráda účastním.


Vidíte to úterý!! Fakt děkuju lidi.. možná to nic neznamená být blog dne.. ale mě to těší a to skutečně moc :D

Albánie těš se!

30. března 2018 v 8:20 | Žolanda |  Novinky
Stále tomu nemohu uvěřit.. dávala jsem přihlášku na expedici do Albánie.. a byla jsem přijata.. pro Boha znám tyhle úžasné biologické lidičky teprve rok a přitom jsem s nimi strávila už tolik, tolik času.. a teď.. teď s nimi strávím čas v úplně jiné zemi.. brouzdajíc po horách a zároveň u moře.. jsem z toho tak nadšená.. nemohu uvěřit tomu, že mě přijali, vždyť berou lidi, kteří jsou naprosto skvělí v biologické olympiádě.. a já.. já jsem totální začátečník.. amatér.. nemohu se na to dočkat, protože mě to jistě strašně obohatí.. fyzicky, psychicky.. prostě úplně po všech stránkách. Hlavně mě to obohatí, co se týče biologie, na kterou se chci jistě zaměřit na vysoké.. momentálně si myslím, že jsem spíš biolog na ven.. ne někam do laborky.. ale třeba teď zjistím opak, i když to asi ne.. a le i tak. prostě jsem zvědavá.. sice je expedice až v září, ale já už jsem teď šíleně nedočkává, doufám, že to rychle uteče. Určitě jo.. vždyť mezitím bude ještě plno jiných akcích a do toho všeho ještě rozhodně nesmím zapomenout na školu, která mě skutečně dokáže někdy velmi potrávit.. a to někdy je celkem často.

(ilustrační foto z googlu.. možná za pár měsíců budu mít své vlastní)

Proč ale o tomto zatím životním úspěchu píšu.. protože jistě někdo z vás, kdo narazí na tento text.. byl v Albánii.. byla bych velice ráda, kdyby se mi někdo takový ozval.. ať už sem pod článek do komentářů či do mailu.. chtěla bych se totiž o této zemi dozvědět již dopředu, co nejvíce informací.. a ne jenom ty hlouposti, co jsou na wikipedii.. zkrátka mě zajímají takové ty osobní postřehy.. třeba kolik tam jezdí aut.. kolik je tam lidí.. jací ti lidé jsou.. přívětiví, vstřícní či spíše odměření.. samozřejmě by mě velice nadchlo, když by jste mi poslali nějaké fotečky z cest.. zkrátka cokoliv.

No a ti.. co jste v Albánii nebyli, klidně napište o svých cestách kdekoliv jinde.. třeba mě naladíte a já se na dané místo časem podívám. A nebo třeba znáte někoho, kdo v Albánii byl nebo jste viděli nějaký článek na blogu a náhodně si pamatujete jeho jméno.

Zkrátka napište.. mám dobrou náladu a chci si pokecat ;)

Divočina

27. března 2018 v 14:36 | Žolanda |  Koukám se
Je to nějakou dobu, co jsem slyšela rozhovor s dívkou (první věc, co mě zaujala).. Češkou (druhá věc, co mě zaujala).. (rozhovor zde), která se vydala do Ameriky zdolat Pacifik Crest Trail. Tento rozhovor mě velice zaujal, začala jsem hledat pár dalších informací až jsem skončila u tohoto filmu, kde kupodivu je skutečně hlavní postavou žena.. takže se celý film táhne trochu v ženské logice, a tak nějak celkově jsem se díky tomu dokázala víc vcítit do kůže hlavní postavy. Ve většině filmů zkrátka narazíme spíš na kluky.. například můj nejoblíbenější film Into The Wild (článek zde)



Film je o ženě, která se potřebuje vyrovnat se svým životem.. a díky Bohu tento film skončí dobře, takže se jí to nakonec povede. Film se mi líbil, protože mě láká v budoucnu zkusit věci, kde zkrátka člověk zjistí své hranice.. sáhne si na dno.. a to jak fyzické tak i psychické. Láká mě zjišťovat možnosti svého těla, protože se tím dozvídám spoustu věcí o sobě, protože si člověk může myslet, že by se v dané situaci zachoval tak a tak a přitom to pak dopadne úplně jinak.


Film nás seznámí s krásami přírody, ale zároveň i s jejími úskalími. Filmy tohoto typu mi také ukazují, že si skutečně nemám nač ztěžovat, že jsou lidé, kteří na tom jsou mnohem hůř než já a také to nevzdávají a dál žijí.. je to pro mě ohromná motivace.
Film mě donutil se opět nad některými věcmi zamyslet.. a ujasnit si je a to jsou přesně ty věci, které od dobrého filmu čekám a které se například u sitcomů čekat rozhodně nedají nebo aspoň ne u těch, které občas vidím v televizi.


Abych jen neplkala, tak chci nyní trochu film přiblížit těm, co ho neviděli. Je to film o dívce, která se vydá na Pacifik Crest Trail, což je velmi dlouhá trasa vedoucí všemi možnými terény.. s čímž se pojí jak krásy tak i úzkalí.. na tuto cestu se vydává jako již mnoho jedinců před ní kvůli tomu, aby byla sama se sebou.. kolem příroda a nic víc. Zde si sáhne na dno a pozná, co jsou ty pravé hodnoty.. jako je jídlo a místo, kde spát. Zároveň má spoustu času bloumat si ve svým myšlenkách a smířit se se svojí minulostí, která byla strašlivá.. a smířit se s tím pořádně a ne tím, že se zfetuje či opije a tím na vše na chvíli zapomene.. ale skutečně se s tím vyrovnat.. a chlast vyměnila za fyzickou aktivitu.. kdy jde člověk stovky kilometrů s krosnou na zádech, což mu rozhodně prospívá mnohem víc než chlast, i když zas na zádech mít krosnu, co je těžká jak prase, asi pro záda také není úplně ideální.

Na závěr stručná jasná rekapitulace.. film se mi líbil, ale rozhodně to není procházka růžovým sadem.

Vaše názory na film? Láká vás stejně jako mě zkusit zdolat Pacifik Crest Trail?

Legenda o vášni

24. března 2018 v 13:53 | Žolanda |  Koukám se
Opět po nějaké době jsem si našla chvíli čas napsat nějaký ten článeček.. zároveň mám i chuťněco psát.. což je také velmi důležité, protože když se nesejdou tyto dvě věci dohromady, je to na nic.

Tentokrát jsem se rozhodla napsat pár slov o filmu, který se jmenuje Legenda o vášni.. hraje zde Brad Pitt a Anthony Hopkins, což jsou dva herci, kteří patří podle mého názoru mezi ty, o kterých mohu říci, že umí hrát narozdíl od jiných. Oba jsem je již vyděla pohromadě hrát ve filmu Seznamte se, Joe Black (o kterém jsem již pár řádek na blog napsala zde) .. takže jim asi vzájemná spolupráce vyhovuje ;)


Rychle, rychle běží čas

1. března 2018 v 19:42 | Žolanda |  Téma týdne
Sice opožděně..ale přece nyní píši článek na toto téma týdne. Zkrátka mám právě teď náladu na to napsat nyní pár řádků na toto téma.

Rychle, rychle běží čas. Ano, toto jsem si přesně říkala minulý týden v sobotu, když jsem měla narozeniny, připadala jsem si najendou tak strašně stará, přemítala jsem si celý svůj život. Možná jste si také někdy připadali tak blbě. Stále hledám smysl svého života, přemítám si, jestli ty roky svého života, jsem nějak nepromarnila, jestli jsem je neměla prožít jinak.

Některé dny běží samozřejmě rychleji, některé pomaleji, ale když si to člověk vezme jako celek přijde mi to skutečně šílené.. jak neuvěřitelně rychle ten čas běží.

Úplně nejrychlejší minuty.. hodiny jsem prožila, při porodu naší fenky. Pamatuji si to jako by to bylo dnes.. porod pěti štěňat trval něco přes dvě hodiny, když jsem viděla po těch dvou hodinách hodiny, nemohla jsem uvěřit tomu, že skutečně dvě hodiny a něco uplynuly, vždyť mě to připadalo jako pět minut. Byl to tak strašně zvláštní pocit. Skutečně úžasné.. nikdy na to nezapomenu.

No a ty pomalé chvíle.. hodina matematiky, fyziky.. asi nemusím vysvětlovat, co tím myslím, každý si tím prošel. Prostě hrůza.

I přesto vím, že žít má smysl, že to vše má smysl a že má smysl prožít každou vteřinu, ať trvá, jak chce dlouho. Každá z těch vteřin se už totiž nikdy nevrátí, a proto se musí prožít naplno.. a to hned na první pokus.
Já vím tyhle řeči má každý, ale poslední rok se tímto skutečně začínám řídit a můj život je mnohem lepší, šťastnější a přijde mi, že má skutečně smysl, ať je ten smysl jakýkoliv.

Další články


Kam dál