Smrt mi stále vstupuje do života

4. listopadu 2015 v 20:14 | Žolanda |  Moje myšlení
Tento text nebude zrovna pozitivní, ale to je u mě celkem běžné a proto nechám na vás, jak se rozhodnete.. číst či nečíst.

Začalo to včera, psala jsem si kamarádkou (Míšou) a ta se mi svěřila, že její sestřenici umírá klisna na nějakou nemoc, u které netuší, kde ji mohla chytnout. Možná si řeknete, vždyť je to jen zvíře, ale některá zvířata můžete milovat více než lidi. Například můj bráška Alvík nedovedu si představit, že by zemřel, i když vím, že se tak jednou stane.

Dnešní den probíhal běžně. Zkrátka pos**ná škola a pak přijde naše třídní a řekne nám, proč naše spolužačka nepřišla již několik dní do školy. Zemřel jí bratr. Když pak třídní odešla, někdo řekl, že mu bylo 30 a že byl nevlastní (100% to ale nevíme), ale i tak.. vždyť je to hrozný. Hned jsem si vzpomněla na sestru a nedovedu si představit, že bych o ni přišla či o kohokoliv jiného blízkého z mého okolí. Třídní nám také řekla, že ta spolužačka přijde zítra do školy.. vůbec nevím.. co mám dělat.. litovat jí, ignorovat jí, dělat jakoby nic.. ale jak když se něco stalo.. něco co nejde jen tak přejít. Moc se s ní běžně nebavím.. mám to teď změnit.. mám se s ní začít bavit. Snažit se jí pomoc. Jsem ten kdo zachraňuje, ten komu se lidi svěřují a já jim.. jsem taková.. mám jít za ní a říct jí, že mi může říct cokoliv a nebo tomu nechat volný průběh.. to bude asi nejlepší.

Má můj obdiv.. mně kdyby kdokoliv zemřel zhroutila bych se.. a ona, ona jde do školy.

Když zemřela Hajdynka matka mého brášky Alvíka.. přejel jí vlak. Týden jsem s nikým nemluvila.. jen s bráškou, s jejím synem.. ten mi byl lékem, aspoň částečným na tu bolest, když si na ni ale vzpomenu bolí to stejně jako tenkrát.. slzy se derou do očí a člověku je mizerně.. vše se mu vybavuje, každá vteřina té bolesti, která nastala těsně po tom, co jsem se tu zprávu dozvěděla. Je to už šest možná sedm let a stejně teď zase brečím a je mi děsně a nevím co s tím.

Já vím, že musí být smrt, aby zase jiný mohl dostat tu možnost žít, vidět tu krásu - přírodu. Takovou šanci by měl dostat každý. Na druhou stranu smrt bolí.. a ne jako ráno - odřené koleno.. ale ta rána největší - na srdci a ta nejde vyléčit.. čas jí zmírní, ale nikdy nezmizí úplně.

Toho kluka jsem vůbec neznala, ale stejně to hrozně bolí.. mám 12 zvířat každé jinak staré.. téměř každý rok nějaké zemře a když zapomenu na tu bolest.. většinou tím, že si koupíme jiné.. přijde tato zpráva a zase mi připomene, že smrt je blízko.. vždy. Je součástí života a když na ni člověk zapomene jen na chvíli, ona se mu zase připomene, že tu je.

(Google.com)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ogariexena ogariexena | Web | 5. listopadu 2015 v 16:38 | Reagovat

Ze smrti zvířat se také vzpamatovávám špatně...beru je jako součást rodiny :-(

2 Žolanda Žolanda | E-mail | Web | 6. listopadu 2015 v 13:28 | Reagovat

[1]: Přesně tak beru je jako mladší sestřičky či brášky a nedokáži to zkrátka takto nebrat, ale ta bolest je pak hrozná :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama