16. ledna 2016 v 12:30 | Žolanda |  Moje myšlení
Můj pokus o báseň.. nebo spíš o něco, co se tomu má podobat

Jak pštros, co strká hlavu do dísku, si připadám.
Pštros, co se dusí pískem
a myslí si, že se schová před tím, co je kolem.

Samota je přítelem,
společnost strachem,
že se stanu součástí všeho kolem.

Nechci být otrokem
ani bohem,
jen chci žít.
Být sama sebou a snít.

Svobodnou bych chtěla být,
kdo se pokusí mi zabránit,
toho toužím zbít.

Naděje je mou záchranou
a každodení odvahou
žít dál.

Pravda se mým štítem stala,
jejím oddaným otrokem jsem byla
a stále jsem,
je mým bohem.
Plně jí věřím,
když sním i bdím.
Zemřít pro ní jsem ochotna,
toužit být šťastna
vzdávám,
smrti se obávám.

Topím se v bolesti,
mám velké starosti.
Topím se,
nikdo nikde.
Utopím se,
když nikdo nepřijde.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Iris Iris | E-mail | Web | 17. ledna 2016 v 20:56 | Reagovat

Moc krásně jsi to složila, jen je mi z toho nějak smutno....

2 Žolanda Žolanda | E-mail | Web | 17. ledna 2016 v 21:54 | Reagovat

[1]:Díky za pochvalu.. mě z toho také není veselo, ale tak to cítím a já sem píši to, co cítím ;) a poslední dobou veselých věcí zde moc není

3 Iris Iris | E-mail | Web | 21. ledna 2016 v 14:10 | Reagovat

[2]: Chápu. Někdy to mám stejné.

4 Lola Lola | 6. února 2016 v 22:34 | Reagovat

Krásné číslo do varieté, ale z ekonomického hlediska by bylo příhodnější použít tvé drahé prstíky spíše pro proces výroby, než postu spisovatele :-)  :-)  :-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama