Smrt Žádného zla

15. ledna 2016 v 14:35 | Žolanda |  Píši
Moje slohová práce z češtiny.. byla čtena před celou třídou, jsem na sebe pyšná ;)

Před dávnými časy uprostřed hlubokého lesa se rozprostírala velmi rozlehlá louka, na které žili Indiáni. Narodil se zde malý chlapec, kterého pojmenovali Žádné zlo. Žádné zlo se již od útlého věku vyhýbal společnosti ostatních. Svůj kmen měl rád, ale Matka Země, zvířata a rostliny mu byly bližší. Jen občas, když i on si potřeboval s někým promluvit, zašel za moudrým šamanem, který mu vyprávěl příběhy, učil ho rozpoznávat zvířata a rostliny, jejichž pomocí se daly vyléčit všechny nemoci světa. Šaman mu předával všechny své vědomosti a chlapec byl čím dál chytřejší, ale také opuštěnější. Samota mu byla nejlepším přítelem.

Jednoho dne se probudil brzy ráno. Kapky rosy ještě nestihlo zničit slunce, foukal slabý vítr a jemu připadalo vše jiné, hezčí, než tomu bylo doposud. Posadil se, zavřel oči a poslouchal. Ptáci se probouzeli a zpívali, vítr se opíral do listů stromů a přitom bylo ticho. Žádný smích či mluva lidí, jen příroda a on. Po chvíli se vydal na cestu lesem. Vše bylo tak krásné, cítil se šťasten. Tráva ho šimrala do nohou a zároveň ho studily kapky rosy.

Asi po hodině došel k roklině, která byla děsivě hluboká. Rozhlédl se, protože nevěděl kam jít. Po své pravici však uviděl spadlý strom, po kterém se mohl dostat na druhou stranu. Byl zvědav, jestli i les na protějším břehu je tak okouzlující, a proto se rozhodl po kmeni přejít. Když byl asi v polovině, náhle z lesa vyletěla sojka a on uklouzl. Letěl dolů na samé dno propasti, když náhle spatřil orla, bílého jako první zimní sníh. Orel se rozletěl obrovskou rychlostí k němu a Žádné zlo přistál na jeho zádech. V tu chvíli přiletěli další orli, ale ti už nebyli bílí ani tak mohutní. Shlukli se kolem chlapečka a spojenými silami se dostali na druhou stranu. Žádné zlo chtěl seskočit, ale oni se rozletěli do výše. Chtěl se bránit, když však pohlédl dolů a přírodu viděl takto z výše, zamotala se mu hlava. V očích měl údiv. Krása. Lesy, řeky, louky mu připadaly tak maličké a okouzlující, že od nich nemohl odtrhnout oči. Když konečně svá očka zvedl, všude kolem něj byla ta nejmodřejší modrá, kterou kdy viděl. Nadýchané mráčky vypadající jako mlha pluly kolem něj. Křídla orlů se třpytila ve vycházejícím slunci. Mraky s začaly červenat a jeho oči slzet. Pár kapek slz dopadlo na orlí peří a leskly se jako nejdražší diamanty. Zanedlouho se rozhodl opět pohlédnout dolů. Zděsilo ho, co uviděl. Viděl sebe na dně rokliny, kolem mnoho rudě červené krve. Uvědomil si, že je mrtev a letí do nebe, do věčných lovišť k indiánskému bohu jménem Manitou. Smutek, že opouští Matku Zemi, a zároveň štěstí, jakou krásnou smrt má, se mu mísily v srdci. Nevěděl, co si myslet, věděl jen, že je mrtev.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elion♥ Elion♥ | E-mail | 22. ledna 2016 v 19:04 | Reagovat

Přenádherné! Nádherně popsaná smrt

2 Žolanda Žolanda | E-mail | Web | 23. ledna 2016 v 13:07 | Reagovat

[1]:Díky.. mě se to taky líbí :D ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama