Den Pravdy

15. června 2016 v 21:58 | Žolanda |  Pravda
Dnes je den Pravdy.. den, kdy jsem pochopila, jaký svět je a jaká jsem já. Přesně před rokem jsem si do svého deníku napsala těchto pár vět.. no možná jich je trochu víc, ale zkrátka se chci právě teď o tyto slova podělit.

"Dlouho jsem nepsala, ale už to nemohu vydržet, srdce mi puká žalem.. každý den.. den ode dne stále víc a víc miluji přírodu… připadám si jako by mi mělo srdce puknout, roztříštit se na 1000 kousků, jako kdybych každou vteřinu měla zemřít. Příroda umírá.. vše se stále ničí.. zvířata jsou stále rychleji a rychleji vražděna, stromy jsou káceny, vše se zastavuje betonem a já s tím nemohu nic dělat… VŮBEC NIC… NIC!! Jediné co mám je příroda a ta mi mizí před očima a já nevím, jak tomu zabránit.. nevím, co si počíst, co dál. Jsem hrozně sama, nikdo mě nechápe… nikdo nezná tu pravdu, kterou jsem objevila, tu pravdu kterou jsem já objevila v 15letech, která tak strašně bolí… souží srdce, někteří lidé pravdu nenajdou nikdy, ale zároveň, ale zároveň nikdy neucítí tu bolest, kterou já teď budu pociťovat až do smrti. Do té nejdelší smrti budu stále trpět a nejde tomu nijak zabránit.
Jen jeden další člověk na celém světě si uvědomuje, zná pravdu jako já… aspoň mi to v poslední době tak připadá, že jen mi dva známe pravdu… věděla jsem i předtím, že jí zná, ale dnes se mi to definitivně potvrdilo… řekl něco, co mi otevřelo oči, co mi dokázalo, že jsme stejní, že jsme dosáhli věku moudrosti… věku pravdy… řekl toto: "Nepřistupujte k člověku jako k něčemu výjimečnému (samozřejmě kromě manžela, ten by se urazil.. píši to do závorky, protože nevím, jak to přesně řekl), jsme jen složka přírody, která se tak trochu zvrtla." Když to říkal, jakoby měl v očích slzy.. vypadal tak smutně, tak zoufale z toho, že neví co s tím.. stejně jako já.. chtěla jsem jít k němu, říct mu, že mu rozumím, že vím, jaká je to bolest.. smutek.. zoufalství.. beznaděj. Toužila jsem po tom, aby se mi svěřil, vyplakal na rameni z toho utrpení pravdy. Dal se na učitele, na profesora, protože věří, že se mu podaří dalším lidem odhalit pravdu.. chtěla bych tomu věřit, tak jako tomu věří on, ale co se týče tohoto tak jsem trochu skeptická, pesimistická… jak ti asi došlo mluvím o K….. (nechci zveřejňovat jméno, jeho příjmení začíná na K)… o P…. (toto má být jeho jméno zdrobněle řečené). A ještě jsme dnes dostaly fotky.. jak třídní, tak profesorské, i na ní měl oči smutné, viděla jsem mu přímo do duše.. do jeho srdce.. už mi to došlo, jak mu je… hrozně!"

To co považuji za pravdu, jsem znala už dříve.. máma mi jí ukazovala ze všech úhlů, vychovala mě v ní, ale až v tento den 15.6.2015 jsem si uvědomila díky Panu P.K., že bych asi neměla být veselá, že bych měla být nešťastná, že bych se měla začít chovat.. jak mohu být šťastná, když vím, že příroda není, že umírá. V tento den jsem tak nějak procitla, uvědomila jsem si, že tento svět je na tom skutečně špatně.. velmi špatně. V tento den jsem se zhroutila, protože jsem si uvědomila, že bych správně neměla být šťastná, stejně jako když mi umírá příbuzný, taky se nebudu veselit.. tak jak jsem se mohla celý svůj život radovat, když mi příroda umírá přímo pod nohama.. jak?

Druhý den jsem si napsala toto:

"Jak ti aspoň doufám došlo, toto je jinan dvoulaločný. Máme ho na zahradě za gymplem.. je to nádherný strom a K…. ho má moc rád, nedá na něho dopustit. Máme přísný zákaz na něj šahat… říkal, že má spočítané jeho listy, i když vím, že to myslel ze vtipu.. ale riskovat to nebudu, co kdyby náhodou to byla pravda. Tenhle ten list jsem našla na zemi spadlý.. přísahám… věř mi. Nikdy bych neudělala to, co zakázal.. nikdy mu už nechci ublížit, jednou už to stačilo… když jsem dostala z testu 5… věřil mi a já ho zradila. Zklamala, ale o tom už jsem psala, aspoň myslím. Je mi hrozně… pravda strašně bolí.. už to vím. V hlavě se mi honí spousta věcí a nevím, co si myslet. Jedno vím, ale jistě jsem strašně sama… zůstala mi jen příroda… možná jsem sobecká.. sebestředná (tohle slovo použil P…. (zdrobnělina jména)), ale toužím po někom dalším.. po někom, kdo by mě pochopil a byl v mém věku a ne o 30 let starší než já jako K…."

O několik hodin později, ve stejný den, jsem napsala:

"Před pár minutami mě strašně bolelo břicho z nervů, protože jsem poznala bolestivou pravdu… vždy, když brečím, tak se mi uleví od toho trápení, ale tentokrát ne. Šla jsem si dát sprchu, protože tam se mi vždy vše srovná.. i tentokrát se mi to celkem srovnalo… rozhodla jsem se, že to nesmím vzdát, i kdybych měla za celý život jen jednu rostlinu.. i sedmikrásku, pampelišku či jinou nyní běžnou rostlinu či jakékoliv zvíře, má to smysl.. protože když nebudu mít naději, tak se z toho zblázním, zoufalství zatemní mojí duši a ani ten jediný kousek přírody nezachráním… i kdyby měla zbýt jen špetička.. kapka, zrnko naděje, že se mi podaří zachránit příroda a nebo aspoň její malá část, tak to nikdy nesmím vzdát, protože jinak by můj život neměl smysl a musela bych ho vzdát a já to nevzdám.. protože život je můj úkol.. příroda mi ho dala.. i K.. to řekl, takže to musí být pravda… "Život nám nebyl dán jako dar, ale jako úkol." Jestli se někdy vzdám.. tak se zabiji.. přísahám.. můj život by ztratil smysl, neměl by cenu, tak bych alespoň nakrmila Matku Zemi.. svým tělem a to pro změnu řekl Tančící oblak: "Moji lidé zůstanou, kde jsou. Ptáci a vlci roztahají těla po celém kraji, tak znovu nakrmí Matku Zemi." Musela jsem si to napsat, abych si to srovnala dokonce, protože ve sprše jsem si vše srovnala jen na půl. Musím mít stále namysli, že je 21. Století, které má tunu a tunu nevýhod, ale zároveň jednu výhodu.. počítač.. spojuje lidi po celém světě.. mám Sloní sen (blog), když budu psát, zvyšovat návštěvnost.. na facebooku mít spoustu dalších lidí mě budou znát.. a youtube, kde mohu dávat videa, tak se mi musí podařit najít někoho, kdo je ochoten mi pomoci se záchranou přírody, musím mít naději a internet mi ji zvětšuje."

Jak jsem tuto příšernou depku přežila, jsem už psala, ale protože si to nemusíte pamatovat, raději to zopakuji. Asi po týdnu naprostého, nepopsatelného zoufalství.. beznaděje.. kdy jsem brečela, každou chvíli.. chodila na opuštěná místa.. do náruče Matky Přírody.. líbala jsem jí za neustálého breku.. jsem šla k řece.. byla jsem už tak mimo, že jsem nemohla ani brečet.. došly mi slzy.. už mi bylo vše jedno.. i příroda, toužila jsem jen, abych se mohla nadechnout, aby se mi přestalo sužovat hrdlo, abych mohla volně dýchat, abych mohla myslet na něco jiného než na lidi.. společnost.. a vše to špatné.. uprostřed tohoto naprostého týdenního zoufalství mě napadla poslední věc, jak se tohoto smutku zbavit a tím byla naprosto jednoduchá věc.. běh… rozeběhla jsem se, jak nejrychleji to šlo.. během několika vteřin se všechen ten neuspořádaný shluk myšlenek vypařil z hlavy a já jsem se soustředila jen na správný pohyb každého mého svalu.. na to jak mi začíná krví proudil adrenalin, jak se všechno vypařilo z hlavy rychlostí světla. Stačilo mi nanejvýš dvě stě metrů a bylo po všem.. naprostá úleva.. ANO samozřejmě bolest zůstala.. ta nezmizí nikdy, ani se po roce nijak nezmírnila, ale už to není tak nesnesitelné, už s tím jde žít. Někdy to ale na mě přijde zase zoufalství, ale vždy se z toho za pár hodin dostanu či si zaběhnu pár metrů a je to.. v žádném případě se to nedá srovnat s tím, co jsem předtím prožívala. Nikdy jsem nezažila větší bolest než byla tato.. nevěděla jsem, co je deprese, co je zoufalství, co toto slovo znamená a doufám, že vy, kteří toto čtete, jste toto nezažili a nebo nezažijete.. protože toto bych nepřála ani svému největšímu nepříteli.

Jediné co mě drží při životě je naděje, že dokážu změnit svět.. já vím, že je to minimální naděje, ale i tak jí musím mít, jinak umřu. Je to těžké, ale žít se musí. To je asi vše, co jsem vám chtěla v tento pro mě posvátný den říct.. zase příště a snad v lepší náladě ;)


PS.: Už se mě neptejte, jestli napíšu článek o Panu P.K… ANO napíši o něm článek, ale protože je to pro mě velmi důležitá osoba nechám si na článku hodně záležet, a proto počítejte s tím, že to bude trvat ještě dlouho než o něm článek zveřejním. Hlavně za chvíli začnou prázdniny a já pojedu na chatu, kde není internet, takže i kdybych už článek měla napsaný stejně ho nemohu zveřejnit.. předem děkuji za pochopení, ale zkrátka si budete muset počkat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 16. června 2016 v 0:16 | Reagovat

Od svých nevím kolika let, možná osmi, neunávně boju za lepší zacházení s přírodou. Recykluju, dělám ošetřovatele v rezervacích a pomáhám přivádět na svět telátka.
Dosud jsem se nesetkal s jediným člověkem, který by tuto mou snahu ocenil. :-|

2 Zbyněk Zbyněk | 16. června 2016 v 16:49 | Reagovat

Ahoj Žoldo, Pan P.K. se zdá být stále víc a víc zajímavější.. Nemohu se dočkat, až o něm napíšeš článek. Takhle hluboké myšlenky moc můžů nemívá... není on náhodou jiné orientace?

3 Bója Bója | 16. června 2016 v 16:52 | Reagovat

Jestli je Pan P..... (zdrobnělina jména) tvůj profesor, myslíš, že někdo ze školy ví o tvém blogu?

4 faceless man faceless man | 16. června 2016 v 16:54 | Reagovat

moc pěkný článek Žolando.. Souhlasím s tebou.. Chtěl by jsem se zeptat jestli si plánuješ založit youtube kanal? Já tvůj blog čtu rád takzě by jsem videa jedině uvítal :-)

5 Žolanda Žolanda | E-mail | Web | 16. června 2016 v 22:09 | Reagovat

[2]: No s par lidma jsme se o tom bavili ale jen tak ze srandy.. ja myslim ze fakt ne

6 Žolanda Žolanda | E-mail | Web | 17. června 2016 v 21:26 | Reagovat

[2]:Když nad tím tak přemýšlím.. to že je chytrej přece nemusí hned pro boha znamenat, že je teplej.. a i kdyby náhodou byl (což podle mě fakt není), tak co jako?

7 Žolanda Žolanda | E-mail | Web | 17. června 2016 v 21:27 | Reagovat

[1]: Tak to hodně štěstí v boji

8 Žolanda Žolanda | E-mail | Web | 17. června 2016 v 21:32 | Reagovat

[3]:O mém blogu ví z mého okolí jen ten, co o mně může vědět úplně vše.. a jestli se to někdy změní, tak asi gebnu.. protože některý věci fakt nechci, aby někdo z okolí věděl.

9 Žolanda Žolanda | E-mail | Web | 17. června 2016 v 21:34 | Reagovat

[4]: Přemýšlela jsem o tom, ale jak vidíš nemám na svém blogu ani svojí fotku.. a youtube to by mě asi rodiče zabili.. a já chci svojí úplnou totožnost aspoň částečně tajit.. protože ten kdo mě podle toho, co tady píši pozná, tak ten je fakt king a zaslouží si o mém blogu vědět.

10 Natálie Natálie | Web | 21. června 2016 v 10:01 | Reagovat

smutné.. :( já to nikdy nijak extra nevnímala, protože prakticky žiju v přirodě.. jenom co se podívat z okna tak jsou všude stromy a lesy.. podívám se z kuchyně a vidím na radhošť.. jedu k babině a tam jsou všude kolem ní lesy.. a nikdy mi to před očima nemizelo.. (teda krom toho že vypalují deštné pralesy kvůli palmovému oleji.. tohle mě štve..)

11 Žolanda Žolanda | E-mail | Web | 21. června 2016 v 19:52 | Reagovat

[10]: Tím že to bude člověk přehlížet.. takto sice ulehčí sobě, ale přírodě to asi moc nepomůže.. a s tím palmovým olejem souhlasím, ale jsou i jiné věci mnohem horší než je palmový olej, ale ty jsou schované hezky pod pokličkou.. o palmovém oleji se ale člověk dozví všude.. je to oblíbené téma

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama